Tak se tedy konečně odhodlávám a jdu se pokusit sepsat něco málo řádků o dlouhou dobu dopředu plánovaném cyklovýletu na Šumavu. Původní plán je dopodrobna popsán na www.sumava2010.estranky.cz. Bohužel, jak už to tak u dlouho očekávaných akcí bývá, i tuto nám překazilo nevyzpytatelné počasí. Týden před odjezdem, který byl plánován na čtvrteční ráno, jsem trávil nekonečně času před monitorem a hledal všechny možné zdroje dlouhodobých předpovědí. Bohužel ty se vzácně shodovaly – zima jak v ruském filmu a k tomu stále trvající déšť. Na tuto situaci jsme museli operativně reagovat a podoba výletu se měnila doslova každou hodinou.
První a pro mě dosti bolestivé rozhodnutí bylo, že nepojedeme vlakem, ale k přepravě použijeme aut. Další velmi podstatná změna byla ubytovat se na jednom místě a odtud podnikat okružní výlety. Tím vším dostávala výprava úplně jiný rozměr, než který byl v plánu...
A v poslední řadě se ukázaly lidské charaktery! Jak se den odjezdu blížil a předpověď byla opravdu nedobrá, začali se jednotliví účastníci vymlouvat na nejrůznější okolnosti proč nejet. Rozhodl jsem se nikoho nepřemlouvat a s pevným jádrem jsme se domluvili, že pokud počasí pro kola přát nebude, aspoň si tímto prodlouženým víkendem připomeneme staré vzpomínky, protože za cíl cesty byla vybrána Modrava.
Poslední úprava plánu byla v tom, že odjedeme až ve čtvrtek po práci, tedy šlo o denní zkrácení. Bohužel i ve čtvrtek propršel vlastně celý den, ale my jeli...
Petr mě nabral po páté hodině, kola jsme na střechu dávali za deště, opravdu nepříjemný... Ale jak jsme se rozjeli a pomalu blížili k cíli, začaly se nám vybavovat vzpomínky deset let staré a jedna historka střídala druhou . Nakonec si myslím, že jsme i zapomněli na počasí kolem nás a cestu si opravdu užili.
Nějakou dobu před námi vyjel Jirka, který byl na místě dříve a volal nám nedobrou zprávu, že „náš“ pension Modrava je plně obsazen... To nás vzhledem k termínu a předpovědi počasí dost překvapilo. Nicméně Jirka zajistil ubytování v Modrém penzionu a já mu za to musím poděkovat, protože mu vůbec nic nechybělo a bydlení bylo velmi příjemné.
S Petrem jsme dorazili něco málo před devátou a po ubytování jsme vyrazili do Hotelu Modrava na večeři a zavzpomínat nad pulitrem piva. Cestou z restaurace, odkud nás po půlnoci vyhnali, jsme zjistili, že zprávy o zbytcích sněhu na Modravě jsou naprosto opodstatnělé... Zvědavost nás ještě zavedla pod mostek řeky Vydry, kde se Petr rozhodl zavzpomínat se vším všudy a do řeky vlezl jako za mlada :-).
Do rána vstávám společně s Petrem něco okolo sedmé hodiny. To Jirka nenese moc příjemně, ale nakonec vstává a společně vidíme jednu věc – zatím neprší (ani nesněží)! Mraky se sice honí nízko a vypadají, že každou chvíli vypustí svůj obsah, ale silný vítr je nenechá zastavit. Jirka jde k autu vyměnit si duši u kola a až tam zjišťujeme, že sice neprší, ale na teploměru je 5 °C. Rozhodujeme se, že určitě vyjedeme, ale oblékáme několik vrstev a ještě bereme rezervu do batohu. Jen Petr z počátku vyjel v kraťasech, ale později zjistil, že to opravdu není možné...
Stanovili jsme si vztyčné body cesty – Tříjezerní slať, Vchynicko-Tetovský plavební kanál, Prášily, Prášilské jezero, Poledník.
Vjíždíme něco okolo deváté hodiny a první pocity jsou jediné – strašná zima! Jedeme podél
Roklanského potoka po cyklostezce č. 2113 až k rozcestí Rybárna. Krajina se tu teprve velmi pozvolna začíná probouzet do jara, i když mi přišlo, že ji ještě z větší části ovládá paní zima...
U Rybárny nás čeká velmi nepříjemné stoupání k Tříjezerní slati. Na začátek opravdu síla, na konci kopce sotva popadáme dech. Kola necháváme bez zamčení na začátku naučné stezky (výhoda počasí – nikdo nikde) a jdeme se podívat po lávkách na okruh kolem slati. Jaké to překvapení, i tady je ještě
spousty sněhu! Ale jinak
je tu nádherně a doznívající pozůstatky zimy dávají místu zase jiný rozměr, než jak ho známe.
Po návratu ke kolům dochází na další vrstvy oblečení a já jsem moc rád, že jsem si přibalil i zimní rukavice! Odjíždíme od slati a jedeme k rozcestníku Pod Oblíkem, pro nás známém jako u „Paštikovýho“. Tady zatáčíme doprava na cyklostezku č. 2122 a pokračujeme snad 2 km dlouhým sjezdem až k Vchynicko-Tetovskému plavebnímu kanálu. Sjezd to byl nádherný, ale jen ta zima... Tady jsme jí cítili ještě víc!
Další část cesty vedla právě kolem kanálu, jeli jsme po proudu, po bezvadné cestě a člověk společně s přírodou tu připravil nezapomenutelné scenérie!
Od rašelinišť zbarvená voda v kanále a každou chvíli
klenutý mostek dávají tomuto úseku cesty nezapomenutelnou tvář.
Dostáváme se na rozcestí se zelenou turistickou značkou, na rozcestníku je Hauswaldská kaple 500 m. Cesta vede přes kanál do lesa a je jasné, že bude pěkně stoupat. Ale co bychom neudělali pro zahřátí, a tak ke zbytkům kaple vyrážíme. Kopec je to vážně strmý, ale naštěstí cedule se vzdáleností nelhala a my jsme za chvíli na místě. Nalézáme zde obnovené
základy tří kaplí a nově zbudovaný
„pramen“ s možností se trochu osvěžit, i když v daném počasí byla voda studená až moc, ale přeci jsme trochu okusili.
Sjíždíme zpět ke kanálu a přijíždíme ke
vtokovému objektu ČEZ. Odtud strmě dolů po zelené turistické do Bechova, nejníže položeného místa na dnešní trase (856 m n. m.). Tady se napojujeme na silnici a součastně na cyklotrasu č. 33 zvanou Šumavská magistrála. Už
značka ukazuje, že se začne stoupat. A opravdu až na malý úsek před Prášily, jedeme stále do kopce. Naštěstí kvalitní povrch silnice spolu s minimálním provozem nám cestu velmi usnadňuje a jede se docela pěkně. Několik kilometrů před obcí Prášily přejíždíme ze silnice na paralelní
nově zbudovanou cyklostezku, která nás doveze až do Prášil.
Celý tento úsek vedl po odkryté stráni, kde se nebylo kam schovat před studeným větrem, a proto přijíždíme naprosto promrzlí... V obci hledáme otevřenou hospodu a jdeme na oběd. Máme na výběr z několika objektů, nakonec vybíráme ten, který z venku vypadá nejhůř, ale uvnitř jsme moc mile překvapeni –
stylová hospůdka s praskajícím krbem a moc dobrým gulášem! Dáváme si i jedno točený a snažíme se do sebe naakumulovat co nejvíce tepla.
Jaký to strašlivý šok, když vyjdeme ven a chceme vyrazit dál směr Prášilské jezero. Na teploměru je 7 °C a jak jsme se vevnitř pěkně vyhřáli je to teď vážně síla. Ale naštěstí cesta z Prášil vede do kopce, a tak je nám za chvíli opět přijatelně.
U bývalé tankové střelnice odbočujeme z magistrály na cyklostezku č. 2113, která vede k jezeru a dále na Poledník. Cesta začíná pozvolna stoupat a my pozorujeme na obou stranách
cedule s nápisem „Nebezpečné území...“ – je to prostor bývalé střelnice, kde se mohou nacházet nevybuchlé zbytky munice, a tak je pohyb mimo cestu zakázán.
Cesta stále stoupe a to čím dál tím prudčeji, navíc povrch je dost promáčený, a tak každé šlápnutí bolí dvakrát tolik... Přijíždíme
k rozcestníku Liščí díry odkud je to k jezeru jeden asi 700 m, které budeme muset jet i zpět, protože cesta k Poledníku pokračuje dále rovně.
Jezero chceme rozhodně vidět, a tak šlapeme do pedálů a vyrážíme do velmi nepříjemného kopce. Cestu každou chvíli
křižuje bystřina, vytékající z jezera. Je to tu vážně nádherné a rozhodnutí vyjet si až sem rozhodně nemůžeme litovat! Asi 200 m před cílem je zastávka, kde musejí cyklisté nechat svá kola a k jezeru dojít už jen po svých. Využíváme toho a děláme
společnou fotku.
Cestička k jezeru je kamenitá a s kolem by byla nejetelná.
U jezera jsme jako skoro všude ten den úplně sami. Pohledy jsou tu nádherné a to na všechny strany!
Zima nás nutí hnout se z místa a vyrazit dál. Vracíme se ke kolům, které nepřipoutané stojí tam, kde jsme je nechali. Sjíždíme zpět na rozcestí Liščí díry a pokračujeme stoupáním k Poledníku.
Stoupání je to strašlivý a hlavně nekonečný! V polovině zastavujeme a nabíráme trochu sil. Dokonce se musíme trochu odstrojit, protože z nás teče pot jak při letním výletu! Nejhorší úsek začíná těsně před vrcholem, kde se stoupání jetelné mění alespoň pro mě a pro Jirku na nejetelné.. Posledních 150 m tlačíme a oba chytáme křeče do lýtek, jak je kopec prudký.
Nahoře na nás čeká Petr, který se kousnul a kopec zdolal celý! Přijíždíme na
rozcestník Předěl, kde se můžeme dát doleva a nabrat směr Modrava, nebo doprava a vyjet si na horskou prémii (HC) na Poledník (1315 m n. m.). Po chvíli přemítání pro a proti vyrážíme směr nejvyšší místo celého víkendu.
Cesta vede po lesní cestě, která je ještě pokryta pomalu
odtávajícím sněhem a tento úsek je asi tím nejdobrodružnějším toho dne. Ale statečně pokračujeme a přes sněhové jazyky šlapeme až na rozcestník pod Poledníkem. Tady čekáme na Jirku, který se po chvíli
vynořuje z mlhy za námi.
Tady se cesta mění na zpevněnou asfaltovou a tak poslední metry k vrcholku jsou v celku jednoduché – jen ta
mlha a zima... Navíc začíná mrholit a to opravdu nevěstí před dlouhým sjezdem nic dobrého... Nicméně my
přijíždíme k rozhledně, na kterou nemá cenu šlapat, a jsme překvapeni počtem turistů, které tu potkáváme. Jeden z nich nás ochotně fotí
na vrcholku u kříže.
Následuje sjezd stejnou cestou, kterou jsme přijeli, zpestřený
Jirkovým pádem do sněhu, kde si totálně promočil jednu botu, a tak se pro něj zbytek cesty mění v boj minimálně proti nastydnutí. Za chvíli jsme zpět na rozcestí Předěl a jedem směr rozcestí Bavorská cesta. Mrholení neustává a my šlapeme co to dá.
Cesta se začíná mírně svažovat, a tak při tempu které držíme je pekelná zima. Asi
nejvíc to odnáší Jirka, který jako jediný neměl zimní rukavice.
Odtud začíná dlouhatánský sjezd, při kterém míjíme odbočku k dalšímu kopci Oblíku, kam jsme původně chtěli také vyjet, ale počasí už nám to prostě nedovolilo, až na rozcestí Tmavý potok. Tady jsme
promrzlí až na kost a začínáme se dohadovat, kdo půjde první do teplé sprchy :-).
Odtud už cesta vede podél zpočátku Javořího a po pár set metrech
Roklanského potoka. Přes rozcestník Javoří pila přijíždíme k rozcestníku Rybárna, kde se náš dnešní okruh uzavřel a dojíždíme zpět na Modravu.
Jsme zmrzlí, ale spokojení! Výlet splnil veškerá naše očekávání a možná je v mnohém i překonal!
Délka 42,5 km, nastoupáno 899 m a maximální nadmořská výška 1315 m.
Ani si nedokážete představit, jak může být sprcha příjemná! Po sprše jsme se na chvíli zahrabali pod peřiny a dopřávali si zaslouženého odpočinku.
Něco okolo šesté dorazil další člen naší „výpravy“. Tomáše přivezl jeho otec autem a hned po vyndání kola nastal problém. Tomáš si zapomněl přibalit přední kolo, a tak musel do půjčovny a kolo si zapůjčit.
Další člen výpravy byl tou dobou už na cestě někde za Železnou Rudou. Byl to Pavel, ktrý přijel z Prahy vlakem do Rudy něco po třetí hodině. Odtud ho čekalo 40 km na Modravu. Což by asi nebyl problém, kdyby ho už nějakou dobu netrápilo koleno, se kterým nebylo možné po několika kilometrech hýbat... Plán byl takový, že ujede 20 km do Prášil, kam pro něj Jirka zajede autem. Nikdo ovšem nečekal, že si Pavel bude krátit cestu vlakem hraním si s mobilem. Stalo se to, že se mu vybil a my neměli žádné informace kde je... Naštěstí se mu telefon podařilo zapnout alespoň na poslání jedné SMS a tam se rozhodl, že s batohem na zádech dojede až na Modravu!
Nebudu si snad moc vymýšlet, když napíšu, že jsme to nikdo moc nečekal a o jeho dojezd jsme měli v tomhle počasí, čase a zdravotním stavu docela strach.
My jsme šli opět do hotelu Modrava na večeři a něco málo zlatavého moku. To jsme ještě nedopili první půllitr a ve dveřích restaurace stál Pavel. To bylo překvapení pro všechny a jak je jeho povaze blízké, zapadl okamžitě mezi nás a dokonce pořád vyprávěl! S tím jsme popravdě po tomto výkonu moc nepočítali, ale Pavel ten den už po několikáté opět překvapil!
Do postele jsme se dostali něco málo po půlnoci. Jirka se přestěhoval s Tomášem do vedlejšího pokoje. Až dopoledne jsme se dozvěděli, že chlapci to táhli asi do pěti a ráno jim do zpěvu moc nebylo, natož aby sedli na kolo... To já s Petrem jsme vstávali opět v sedm a kolem deváté, když se nic nedělo, jsme začali být ohledně dnešního výletu trošku nervózní.
Pozitivum bylo, že venku svítilo sluníčko a mraky byly po obloze rozháněny silným větrem. Zima sice byla stále, ale přeci jen sluníčko jednak hřálo na zádech a i na duši, takže to vypadalo rozhodně o moc lépe než včera.
Po všech peripetiích s Jirkou a Tomášem nakonec
vyrážíme chvilinku před jedenáctou. Trasa měla směřovat k prameni Teplé Vltavy a dále přes Knížecí Pláně, Borovou Ladu, Kvildu zpět na Modravu.
Cestu začínáme
stoupáním podél Modravského potoka na rozcestí
Na Ztraceném. Jedeme proti proudu a jelikož jsme na horách a jedná se o horskou bystřinu, stoupání je pěkně nepříjemné a zajídá se do ze včerejška unavených svalů... Cestou nám svítí sluníčko, a tak tady dochází k
odkládání svršků, kdo by to byl po včerejšku řekl.
Z rozcestí se dáváme
do pěkného krpálu směr rozcestník Ptačí nádrž. Kolem cesty opět potkáváme zbytky sněhu a dochází tu i k takovým dětským hrám, jako je koulování se.
Z Ptačí nádrže otáčíme směr Černá hora. Hned na začátku tohoto úseku musíme překonat
sněhovou nadílku, která je ještě na celé ploše silničky. Stoupání začíná relativně pozvolně. Cesta je obklopena lesem a jede se tak nějak v pohodě. To se ale mění za chvíli, kdy
les střídají vřesoviště a odevřené pláně. Před námi se trčí kam jen oko dohlédne rovná cesta s velmi nepříjemným sklonem... Až tady je dobře vidět, jak jsou šumavské lesy
zasaženy kůrovcem. Není to zrovna hezký pohled... Ale přes to všechno jsme se všichni v rámci možností dostali až
na vrchol. Nejhůře to asi nesl Tomáš, který po nočním flámu nemohl ujet více jak 500 m v kuse, a tak to
řešil po svém.
Odtud následoval
pěkný sjezd k rozcestníku U Pramene Vltavy. Odtud to bylo jen 500 m k vlastnímu prameni Teplé Vltavy, jednoho z našich dnešních cílů.
Jaké to překvapení, když jsme u pramene našli tolik lidí jako za dva dny předním ne... Je vidět, že je to cíl mnoha turistů v jakémkoli čase. My jen udělali rychlou
fotku u pramene a rychle odtud zpět k rozcestníku U Pramene Vltavy.
Tady jsme odbočili na cyklotrasu č. 1023 a následovalo asi nejnáročnější a určitě nejprudší stoupání dnešního dne na rozcestí Pod Stráží (1285 m n. m.). Tento kopec vzal opravdu mnoho sil a myslím, že každý z nás nejednou využil nejlehčího převodu... Tomáš opět nezklamal a jeho „polehávání“ v borůvčí nás všechny upřímně rozesmálo.
Pavel dojel svým tempem chvíli po nás a jeho koleno se začalo nahlas ozývat. Naštěstí nás čekal
dlouhý sjezd až na Knížecí Pláně, takže byla šance, že si noha trochu odpočine.
Jedeme stále po 1023 přes Bučinu,
Furík až na
Knížecí Pláně. Je to opravdu stále z kopce, a tak jsme za chvíli na místě. Krajina je tu zase úplně jiná než „nahoře“. Když vidíme, kolik kol je zaparkovaných před restaurací, děláme strategické rozhodnutí oběd posunout až do Borové Lady, která je vzdálena nějakých pět kilometrů
převážně z kopce.
Do obce přijíždíme trochu roztříštěny, což je důsledek dlouhého sjezdu. Vybíráme hospodu, kde točí Platan a jdeme na oběd. Tady opravdu není dobře Tomášovi, který pořád odbíhá – tu ven, tu na záchod... Ale prý se jen potřeboval pohybovat...:-). Jídlo není špatné a někteří oběd končí i
něčím na trávení.
Ale to už zase roztáčíme kola a po silnici a současně cyklotrase č. 33 jedeme proti proudu Teplé Vltavy směr Kvilda. Loučíme se s Pavlem, který už námi nastolené tempo nemůže akceptovat a jedeme do velmi nepříjemně se zvedajícího kopce. Po chvíli odpadá i Tomáš, který čeká na Pavla a dojede s ním. Po chvíli
přijíždíme do Kvildy. Tady se nám naskýtá nepříjemný pohled na stráně s lyžařskými vleky, na jejichž vrchu vede silnice, která pokračuje na Modravu. Proplétáme se turistickou obcí a na jejím náměstí musím vyfotit
„satelitní“ skvost. Dále míjíme
kostelík a na Modravu to máme ještě nějakých 8 km. Bohužel z toho tři do prudkého kopce.
Na nic nečekáme a pokračujeme. Další meta je víska
Filipova Huť. Kam už sjíždíme z mírného kopečka, který bude pokračovat až na Modravu. Jelikož je 8.5. probíhá zde nějaká
rekonstrukce bitvy osvobozeneckých vojsk. Bohužel je právě u konce, a tak není na co koukat. Jedeme dál a nad Modravou odbočujeme ze silnice na zelenou turistickou značku. Chtěl bych vidět ten slavný dům pana podnikatele
Bakaly. Ten nakonec nacházíme a sjíždíme podél
Klostermannovy chaty k našemu penzionu.
Délka 40 km, nastoupáno 882 m a maximální nadmořská výška 1283 m.
Kluci přijíždějí chvíli za námi, to my už jsme vysprchovaní a spřádáme plány navečer. Pavel domluvil, že do Sušice přijedou dva kluci „po vlastní ose“, tam se s nimi setkáme a pojedeme na večeři do „známe“ restaurace U Štěpána, kde vaří z vlastního skotu, který se pase na pastvinách v okolí restaurace. Večer se opravdu povedl a jídlo bylo vynikající. Celý jsme ho završili v jedné malé restauraci (nebo co to vlastně bylo) v centru Sušic. Kluci odfrčeli někam do Plzně společně s Jirkou a Pavlem a já s Tomášem a Petrem jsme vyrazili zpět směr Modrava. Na nějaké ponocování nějak nebylo sil, a tak po chvíli uleháme a spíme.
Ráno musíme vyklidit pokoje do deseti hodin, což pro mě a Petra není problém. Bohužel naši flamendři to vidí trošku jinak. Ještě večer jsme se domluvili, že po zabalení vyjedeme směr domov a cestou zastavíme v Mokrosukách, kde uděláme takový menší vyjížďkový okruh.
Nebudu tu rozepisovat peripetie, za kterých jsme odjížděli, ale bylo to dosti úmorné... Každopádně něco před dvanáctou jsme byli v Mokrosukách a připraveni vyrazit. Mokrosuky proto, protože jsme tu byli jako mladí na škole v přírodě, a tak nás zajímalo, jak je na tom tohle středisko po tolika letech – a musím říct, že se nic nezměnilo, ještě teď jsem z toho měl husí kůži :-).
Vyjíždíme od aut zaparkovaných na náměstíčku a míjíme již zmiňované
rekreační zařízení. Za vesnicí odbočujeme na cyklotrasu č. 2090 směr Lešišov. Cesta celou
dobu stoupá a na sklonu silnice je to znát stále víc. Nejprudší část je právě v obci až po odbočku na cyklotrasu č. 2091, která vede po
polních a lesních cestách do obce s krásným názvem Hory Matky Boží. Vesničku projíždíme a řítíme se z kopce směr Velhartice, kam nás táhne jednak hrad a také hlad. Cesta opravdu stále klesá a to až do údolí k říčce Ostružná. Jedeme kousek proti jejímu proudu a pak sice krátké, ale o to prudší stoupání do Velhartic.
Tady odbočujeme po značené cestě k hradu. Ještě před hradem projíždíme krásně se zelenajícím parkem modřínů. Před hradem se necháme poprvé a naposledy
skupinově vyfotit a jedeme do vesničky hledat něco k snědku.
Na náměstí dochází k malému rozporu a Jirka s Tomášem odjíždějí do jiné restaurace, než kterou jsme vybrali. Poté se už neuvidíme.
Po obědě sjíždíme zpět k Ostružné a podél ní jedeme po silnici přes Ujčín do Kolince. Tady se napojujeme na hlavní silnici směr Sušice. Cestou nás čeká ještě jedno překvapení v podobě
tábořiště Puchverk. Tady byl jak Petr tak Pavel několikrát na táboře.
Cesta pokračuje stále podél říčky a za chvíli jsme zase v Mokrosukách, nakládáme kola a příjemně unaveni vyjíždíme směr Praha.
Délka 20 km, nastoupáno 410 m a maximální nadmořská výška 683 m.
PS: První opravdový déšť za celé tři dny chytáme až u Berouna.
Jak shrnout tento výlet? Kdo nezažil stejně neuvěří... Ty, co to vzdali, budou tvrdit, že byla stejně zima a tak... Já si myslím, že to splnilo jak stránku cyklistickou, tak i tu „lidskou“ a jen více takových výletů do krásných koutů naší vlasti!
Pěkné, poděkujem!
(Petr, 25. 5. 2010 12:07)