2010-04-29 - Přírodní park Džbán
20. 5. 2010
Po výletě okolo Odolené Vody, kam se mi podařilo vylákat kolegu Honzu, jsme se domluvili na dalším, trošku náročnějším a vzdálenějším cíli. Vlastně místo vybral Honza, který má k Přírodnímu parku Džbán nějak „bližší vztah“. Po shlédnutí výškových profilů cest jsem byl trošku v rozpacích, jak tak náročný terén zvládneme. Honza slíbil, že cestu naplánuje jen s opravdu nutnými kopci. Dohoda byla taková, že odjedeme z práce o trochu dříve, a tak jsme taky udělali. Naložili jsme kola do kufru Fabie a vyrazili směr Řevničov…
V Řevničově, kam jsme dorazili něco po druhé hodině, jsme zaparkovali na návsi u rybníčku. Sestavili jsme kola a po chvíli vyrazili hledat žlutou turistickou značku, která nás měla vyvést z města až na samý „vrcholek“ kopce Džbán (535 m n. m.). Cesta se začala zvedat hned ve městě, což zvedlo ze sedla i nás. Z počátku to byl opravdu pěkný stoupák, ale po několika stech metrech se stoupání zmenšilo na příjemnou míru a my si mohli vychutnávat krásné výhledy do okolní krajiny.
Zpevněnou cestu postupně vystřídala cesta polní, která nás dovedla přes „vrchol“ Džbánu až k vysílači. U něj jsme se otočili a vrátili se kousek po silnici směr Kroučová. Prakticky všude po okolí kam oko dohlédne vidíme nějaké chmelnice. Po chvíli sjíždíme ze silnice a najíždíme na lesní cestu a po chvilince i na modrou turistickou značku. Cesta je tu mírně z kopce, a tak nebere skoro žádné síly.
Po nějakém kilometru přijíždíme na rozcestník Na Hýži a zde zatáčíme doprava na červenou turistickou značku. Je to součást strategického rozhodnutí, protože kdybychom pokračovali rovně, sjeli bychom pracně nastoupané metry a po chvíli bychom se zase na červeně značenou cestu museli vydrápat. Je vidět, že Honza cestu nastudoval dobře…
Cesta je dosti kamenitá, ale po několika stech metrech se před námi otevírá výhled do údolí na vesničku Ročov. Ve vesnici má být klášter přebudovaný na psychiatrickou léčebnu. Odtud ještě není vidět, a tak po hřebenu pokračujeme dále až na mýtinu přímo nad klášterem. Mít tu tak auto s vlekem…
Odtud pokračujeme k rozcestníku U Markéty a dále po zelené směr Smilovice. Ještě před sjezdem do údolí, kde Smilovice leží, míjíme sochu sv. Margarety. A potom už velmi prudký sjezd a napojení na silnici do Smilovic.
Už z pohledu od sochy na polohu Smilovic bylo jasné, že nás čeká další výjezd z údolí na hřeben Pochvalovských strání. Smiloice jsme projeli a ještě kousek za nimi klesali až k potoku. Zde se naskytly dvě možnosti. Ta první byla plánovaná, vyhnout se nejprudšímu stoupání a pokračovat cestou podél potoka a na kopec se dostat delší ale ne tak strmou cestou. Druhá byla jet „přímo“ nahoru.
Nevěřil bych tomu, ale vyhrála možnost číslo jedna. Bohužel cesta po chvíli končila u jedné chalupy a my se museli vrátit k možnosti méně příjemné. Cesta byla skoro rovná, tedy z pohledu od potoka, jinak byla opravdu velmi strmá, končila těsně pod lesem. Bláhově jsem si myslel, že tu máme nejhorší za sebou. Omyl... V lese cesta z počátku ztratila na své strmosti, bohužel jen chvíli! Posléze se k nepříjemnému sklonu přidalo ještě méně kvalitní podloží a my měli jazyky až na „vestách“. Vyčerpání bylo opravdu veliké :-) Po tomto krutém výšlapu jsme se dostali až pod hradiště Dřevíč.
My ale pokračovali po hraně Pochvalovské stráně, kde nám byla všechna ta únava opět vynahrazena nádhernými výhledy. Zastavovali jsme každou chvíli a kochali se krásnou krajinou. Cesta pokračovala stále po hřebeni, a tak jsme se poklidnou jízdou dostali až do obce Kroučová, kde se začal náš okruh pomalu ale jistě uzavírat. V Kroučové jsme marně hledali hospůdku, ale aspoň jsme tím pádem neminuli opravený kostel sv. Markéty (jak je vidět Markéta je jméno této oblasti doslova zaslíbené...).
Z Kroučové už cesta vedla podél potoka Loděnice až do Řevničova. Tady jsme potkali jednoho „nevychovaného“ řidiče, se kterým jsem se skoro nerad seznámil blíž... Inu čeští řidiči se mají ve vztahu k cyklistům ještě co učit...
Výlet to byl moc hezký, krajina mě velmi překvapila, jak svou krásou, tak i náročností a možnostmi různých kombinací tras. Myslím to tak, že pokud bychom dnes odbočili dvakrát jinak, pak při zachování prakticky stejných kilometrů bychom mohli nastoupat dvakrát tolik výškových metrů. Už chápu, proč Honza tolik lnul k tomuto kraji a já jsem rád, že jsem se jeho argumenty nechal přesvědčit. Každopádně je to místo, kam se určitě stojí vydat ještě několikrát...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
