2010-04-25 - Brdy a údolí říčky Kocáby
28. 5. 2010
Tento výlet byl plánován asi s týdenním předstihem a původně, jak už to bývá, v širším obsazení. Nakonec zůstali pouze čtyři stateční – Pavel, Petr, Radek a já.
Počasí nám přálo už od samého rána, kdy mě Petr vyzvedával v Kralupech. Naložili jsme kolo na nosič a jeli pro Radka. Potom společně vyrazili do Prahy, kde jsme se měli sejít s Pavlem. Ten, a to nás ani nemohlo překvapit, na sebe nechal chvíli čekat. Nicméně nakonec dorazil a i přes obavy ze stavu jeho kolena vyrážíme směr Mníšek pod Brdy.
Já jedu s Petrem, Pavel s Radkem. Petr má narozdíl od Pavla kola na střeše, a tak Pavlem nastavenou rychlost 160 km/h nechce akceptovat a dělá dobře... Pavel míjí sjezd na Mníšek a musí sjet dalším exitem a k nám se vrátit. To my s Petrem už sundáváme kola a převlékáme se do cyklistického...
Auta jsou zaparkována na plácku při vjezdu do města a my konečně po chvílích skládání kol a oblékání můžeme roztočit kola a vydat se směr centrum, kde bychom se měli napojit na cyklostezku č. 8131. Po chvíli se orientujeme a nabíráme správný směr. Náměstí je moc hezky upravené a jeho dominantou je farní kostel sv. Václava a zámek.
Zde děláme „povinné“ fotky a pokračujeme mezi domy na okraj města, kde cyklostezka začíná stoupat na Skalku. Stoupání to bylo vzhledem k připravenosti výletu očekávané a také do značné míry obávané. Tři kilometry stoupání a převýšení 205 m! Tady se mělo ukázat, jak je kdo na cestu připravený! Cesta vedla podél čtvrti novostaveb až k lesu, kde se začal sklon stoupání měnit...
Povrch byl asfaltový, a tak se jelo celkem dobře a to až do místa, kde se sklon zvedl tak, že s Petrem shazujeme na nejlehčí převed a plíživou rychlostí tento úsek šlapeme. Sklon podtrhuje i záběr na naše kolegy :-). Byla to vážně dřina, ale ta byla po zásluze odměněna na vrcholu kopce, ze kterého byl krásný výhled a Mníšek jsme odtud měli jako na dlani. Na vyhlídce u kostela sv. Magdalény děláme skupinovou fotku a šlapeme dál ke křížové cestě.
Kopeček je to pořád pěkný a možná právě tím mi praská jedna ze vzpěr sedla. Provizorně sedlo opravuji a pokračujeme po cyklotrase č. 8129 prakticky bez výškových rozdílů k rozcestníku Červený kříž. Cesta tu vede mezi stromy a její povrch je pro naše kola skoro ideální.
Odtud jedeme asi 1 km po lesní cestě stále z kopce na rozcestí Na rovinách, kde se napojujeme na asfaltovou cestu a stoupáme teď mimo les k chatové osadě. Musíme se tu vyhýbat několika automobilům, je víkend u lufťáci dojíždí na svá mimoměstská sídla... Těsně před opětovným vjezdem do lesa a asi po 7 km jízdy potkáváme první hospodu dne. Hospoda se jmenuje kupodivu Na Rovinách a i přes nepříjemný personál usedáme na zahrádce a dáváme si opravdu domácí a moc dobrou polévku, pivko a na závěr ještě teplý kynutý koláč! Sedí se tu hezky a jistě by se sedělo i déle, pokud bychom to nechali na jiných, ale musíme pokračovat, cesta byla plánovaná na nějakých 60 km...
Z hospody pokračujeme ve stoupání na rozcestník Na Soudném. Zde otáčíme doprava směr rozcestí, na kterém se kříží hned několik cest. Celá cesta vede pěkně z kopečka, a tak vlastně bez pořádného šlápnutí tuto vzdálenost překonáváme za chvilinku.
Zde dělám špatné rozhodnutí o výběru cesty, kterou máme pokračovat, což poznáváme až za nějakou dobu... Cesta začíná stoupat hned od rozcestí a po nějakém kilometru přijíždíme k pěknému rybníčku. Chvíli odpočíváme a pak už zpět do sedel a dále do kopce.
Jaké to překvapení, když se před námi objevuje vysoký betonový plot vojenského prostoru, kterému jsme se měli vyhnout a objet ho zprava... Tady po bližším zkoumání mapy a GPS navigace zjišťujeme, že jsme na rozcestí zatočili o jednu cestu dříve...
Rozhodujeme se těžce nastoupané metry jen tak nevzdat sjezdem stejnou cestou zpět, a tak se vydáváme podél oplocení prostoru směrem, kterým bychom se měli po nějaké době dostat na tu správnou cestu, z které jsme sjeli. Cesta je to pekelná a místy musíme kola vést. Po několika stech metrech, kdy to rozhodně nevypadalo, že bychom se měli dostat k cíli, narážíme na rozbitá vrata a rozhodujeme se vylézt s prostoru a napojit se na cestu za vraty.
Cesta vede po rovině a vypadá to, že i správným směrem. Má to jednu výhodu, nikoho tu nepotkáme! Na opuštěném dubu vidíme vysoký posed, na který vysílám Petra, abych mohl udělat fotku.
Odtud cesta pokračuje do hustého smrkového lesa a my se nepřestáváme divit, když se před námi objevuje opět zeď VP... Nicméně podle GPS už nemůžeme být od cesty daleko... Jen vrstevnice nám ukazují, že to bude pěkný sešup! Cesta se nám postupně začíná ztrácet pod koly a sjezd už absolvujeme mezi drny a vyčnívajícími kameny. Ale je to pěkný adrenalin!
Po nejprudším úseku sjezdu se sice napojujeme na zpevněnou cestu, není to ještě ta, na kterou se máme dostat, ale ta je zase po nedávných deštích celá pod vodou a plná hlubokého bahna.
Ale má to šťastný konec a my se přes všechny útrapy dostáváme na asfaltovou cestu, po které jsme měli podle plánu přijet. Nakonec tento úsek hodnotíme jako všechny obohacující a přijímáme ho celkově kladně.
Cesta tu krásně utíká a my si vychutnáváme i první pořádný sjezd po pěkném povrchu. Tady se ty kilometry nabírají úplně jinak... Ale to jen na rozcestí pod kopcem Brdo. Odtud musíme nastoupat ztracené metry nazpět. Kopec začíná hned od rozcestí a stoupáme podél Brda až k rozcestníku Stožec – 1,3 km a 77 výškových metrů. Tady potkáváme partu cyklistů přijíždějících z druhého směru. Podle původního plánu se tu měl od nás Pavel odpojit a po červené turistické značce se prakticky po vrstevnici vrátit na Skalku (vzhledem ke stavu jeho kolena, na které celou cestu nadával). V nohách jsme měli slabých 16 km a časové vyhlídky zvyšovaly nervozitu snad v každém z nás...
Do Dobříše, kde jsme měli v plánu oběd, to bylo 8,5 km a to z 90% z kopce. Měli jsme sklesat 250 výškových metrů. Proto se Pavel rozhodl pokračovat na oběd s námi a rozdělit se až v Dobříši.
Vyjeli jsme a hned po 50 metrech udělali na křižovatce rozhodnutí, které se později ukázalo jako ne úplně správné, a odbočili na zelenou turistickou značku, která vedla na další rozcestí Knížecí Studánky prakticky rovně. Pokud bychom zvolili druhou možnost, cesta by byla asi o kilometr delší, ale po krásném povrchu... My ale celý sjezd drželi brzdové páčky na doraz a byli v neustálém ohrožení všudypřítomných kamenů... Ale aspoň to bylo zase trochu o tom adrenalinu! Pavel nezapomněl na Knížecích Studánkách upozornit, že tento způsob sjezdů, kdy na krátké vzdálenosti překonáme značné převýšení, je nadmíru „ztrátovou“ záležitostí!
Z rozcestí jsme pokračovali chvíli po rovině, chvíli do kopce a chvíli zase z kopce podél obory Aglaia na rozcestí Na Bekovce.
Odtud po trase č. 308 sjíždíme až do Dobříše k rybníku Papež. Začíná hledání otevřené restaurace se zahrádkou, kam nemají cyklisté vstup zapovjezen. Po doporučení místních se vydáváme okolo krásného historického centra (kostel, zámecký hotel) k zastávce železniční trati, kde by měla být příjemná hospůdka Na Prachandě. Poloha nám absolutně vyhovuje, hospoda leží na křižovatce silnice na Mníšek a cyklostezky č. 308, po které budeme po obědě pokračovat dál. Tedy po obědě, ještě nesedíme a už jsou skoro tři hodiny...
Personál je velmi příjemný a bez problémů nás pouští s koly dovnitř hospody, tam je necháváme a vylézáme na pěkně upravenou zahrádku. Točí platan a my si ho náramně užíváme. Jen čas mě nenechává klidným... Jídlo bylo také dobré a za rozumnou cenu, takže s místem spokojenost absolutní.
Pavel se rozhoduje, že se vydá po silnici zpět do Mníšku, je to nějakých 12 km, tak by to měl zvládnout celkem v pohodě. Nás ale čeká 38 km... Loučíme se s ním před hospodou a vyrážíme po silnici směr Stará Huť a podél rybníka Strž sjíždíme až k mostku přes říčku Kocábu. Tady nás čeká druhé náročné stoupání dne. Po lesní kamenité cestě stoupáme pozvolným tempem 4,2 km do vísky Hranice. Dohromady překonáváme 191 výškových metrů, které jsou okořeněny nepříjemným terénem.
Na vrcholu čekáme na Radka a nabíráme trochu sil, i když teď nás čeká „královský sjezd“ přes Kozí Hory až do Nového Knína – 3 km a spadneme o 209 m. Sjezd to je opravdu krásný a hlavně více jak zasloužený!
V Novém Kníně se opět setkáváme s říčkou Kocábou a hned na jeho začátku projíždíme okolo pěkného splavu. Jedeme dále krs město a já fotím z jednoho můstku přes říčku pěkné panorama historického centra. Řeka protéká městem pěkným korytem a my na jeho konci odbočujeme ze silnice na zelenou turistickou značku a vydáváme se směr „opuštěné“ údolí řeky. Cesta tu vede přes nádherně se zelenající louky, na kterých se pasou stáda ovcí. Je tu na všechno prostě krásný pohled!
Přijíždíme k prvnímu můstku přes říčku a nastává nečekaný problém, cesta za mostem je oplocena s cedulí něco ve smyslu, že se jedná o soukromý pozemek a přejezd je zakázán... jsme nuceni objet tento úsek po úzké cestičce přímo nad řekou, ale jak cestou zjišťujeme, nejsme sami. Inu všude se najdou blbci!
Cesta tu kličkuje z jednoho břehu říčky na druhý a to kolikrát i po zvláštních mostcích... Po křižování říčky sem a tam přijíždíme do obce Velká Lečice. U malé kapličky odbočujeme opět na zelenou směr řeka. Postupně se nevyhneme ani několika malým brodům přes menší přítoky. Údolí je tu opravdu nádherné a řeka meandruje sem a tam. Je zde mnoho můstků a lávek, které stále přejíždíme. Po několika kilometrech se dostáváme do obce Malá Lečice, ale těsně před ní projíždíme okolo malé soutěsky ústící do nádrže u obce. Nad soutěskou je další z mnoha lávek.
Z Lečic jedeme dál po zelené a podél řeky a následují další brody a další mostky... Ale to už se blížíme k chatové osadě Askalona. Je to známá meka českých trempů a turistů, což je tedy vlastně celé údolí řeky. Dělám fotku údolí se zapadajícím sluncem a jednu povinnou před kulturním střediskem celé osady.
Zde se odpojujeme ze zelené značky, která pokračuje až skoro k soutoku říčky s Vltavou, a otáčíme na značku modrou. A začíná poslední „brutální“ stoupání do obce Bratřínov. Je to vážně síla a my šlapeme nejlehčí převod. Kopec není tak dlouhý, ale sklonem se rovná k nejprudším jetitelným! Na kopci nás ale čeká odměna v podobě stylové hospůdky a plzeňské dvanáctky. Sedáme na terasu a nabíráme síly na zbytek cesty.
Pokračujeme ve stoupání a to je v celkových číslech takové – od Kocáby na vrchol 2,9 km a nastoupáno 188 m. Bylo to naštěstí poslední na dnešní cestě.
Teď už jen několik kilometrů po silnici do Mníšku. Tady se v Radkovy probouzí skryté možnosti a celou cestu odtáhne na špici v úctyhodném tempu! Do Mníšku přijíždíme před sedmou hodinou a zjišťujeme, že Pavel už je v Praze a léčí unavené koleno v bazénu.
Celková trasa 62 km, nasoupáno 1250 m a maximalní nadmořská výška 605 m n. m.
Výlet to byl opravdu povedený, během dne jsme projeli hned několika přírodními pásmy, člověk by ani neřekl, jak mohou být místa od sebe vzdálená prakticky na pohled úplně jiná... Navíc jsme si ukázali pár dní před vyletem na Šumavu, jak jsme schopni kousat přes 1000 výškových metrů za den. Doufám, že i vzhledem ke krátké vzdálenosti si výlet do Brd a jejich okolí ještě někdy v budoucnu zopakujeme!
Pravda pravdoucí
(Petr, 28. 5. 2010 12:52)