2010-04-17 - Z Kralup k Ohři a do Roudnice
Dlouho jsem měl v hlavě myšlenku podívat se k řece Ohři. Jeden výlet už jsem v jejím okolí podnikli, ale to jsem se na místo dopravili auty a to jsem chtěl tentokrát vynechat. Plán byl nakonec takový – dojet po vlastní ose do Budyně nad Ohří a podél řeky do Doksan a odtud směr železniční trať Děčín – Kralupy do vesnice Hrobce. Plán byl daný a nevypadal nijak složitě… jediný problém byl v čase. Výjezd byl plánován na 13:00, osobní vlak z Hrobců jede v 16:45. Další možný spoj 19:45. Musím říct, že mě to tedy překvapilo! Myslel jsem si, že tato páteřní železnice nabídne širší výběr spojů…
Plán byl na nějakých
Je 12:58 a já čekám na obvyklém místě, kde lávka pro pěší a cyklisty podchází silnici, na Petra, který má přijet z Odolené Vody. Pro Petra to je letošní první zkušenost s kolem, a tak od začátku dává najevo určitou nervozitu z délky zvolené trati. Navíc jsme sborově v pátek utráceli v krámě s cyklistickými potřebami a Petr si mimo jiné koupil SPD pedály + boty. O to větší nervozita v Petrových očích. Nicméně Petr dorazil asi ve
Asi ve 13:15 se všichni potkáváme na začátku Dvořákovy stezky a snažíme se vyrazit. Tady Radek zjišťuje, že doma nechal přilbu (později se dovídáme, že to nebyla jediná věc… nevzal si ani pití). Po chvilce přemlouvání, že už bychom měli vyjet, opravdu šlapeme do pedálů a razíme Dvořákovou stezkou po cyklotrase č. 2 směr Nelahozeves. Pěšinu tu kopíruje z jedné strany Vltava a z druhé železniční trať.
Je vidět, že je jeden z prvních pěkných víkendů, cestou se musíme skoro pořád někomu vyhýbat. Naštěstí to končí příjezdem do Nelahozevsi. Projíždíme pod zámkem, míjíme známou hospodu U Janáče a u železničního nadjezdu pokračujeme rovně okolo fotbalového hřiště dlouhou ulicí na konec obce a za hospodou u Hrušků přehazujeme na lehčí převody – čeká nás hezký výjezd z údolí řeky k Centrálnímu úložišti ropy. Silnice se tu klikatí a tak cesta docela utíká. Na čele se drží Radek, což není vzhledem ke zkušenostem nic neobvyklého, ale současně se jako již párkrát blížilo něco neodvratitelného… Ale to až později.
S Petrem jedu „naše“ tempo a asi
Radek opět udává tempo a ke konci rovinky se mě ptá. „Kolik jedeme?“ „25 km/h.“ „Tak to je v pohodě, to se dá v klidu udržet!“ Pak koukám a aniž by něco Radek řekl, rychlost stoupá na
Bohužel ještě před vjezdem do Černuce nás Pavel informuje o bolesti v kolenu, která se nepříjemně stupňuje… Je pravda, že na stejnou bolest si Pavel stěžoval už při jeho prvním výletu k Řípu, ale to jsme si mysleli, že to není nic vážného a po chvíli odpočinku to přejde… Tak tedy nepřešlo a naopak se bolest stupňovala.
V Černuci sjíždíme z hlavní silnice na uzoučkou a strašlivě „rozbitou“ silničku do Hospozínku. Radek je stále v čele, Pavel bohužel na konci a se značnou ztrátou. Koleno zlobí čím dál víc a začíná to vypadat špatně. Jednak s Pavlem samotným a také s osobním vlakem v 16:45 z Hrobců. Cesta tu stále nepatrně stoupá až do vesničky. Ta není ošklivá, ale na návsi nás vítá řev malých cikánků. Nicméně fotím kapličku a zelenou náves (z uctivé vzdálenosti).
Přejíždíme křižovatku a pokračujeme na sever přes samotu Radešínek. Tady už je prakticky rozhodnuto – Pavel není schopen v námi potřebném tempu pokračovat. S Petrem zastavujeme u Pavla a zkoušíme najít nejlepší řešení pro všechny. Mezitím už je Radek asi kilometr před námi na křižovatce, kde máme pokračovat doleva směr Radešín.
Asi po 15 minutách přijíždíme k Radkovi a děláme nepříjemné rozhodnutí. Pavel pomocí telefonu hledá vlakové spojení z Vodochod-Straškova, nalézá vlak, který ho doveze do Vraňan. Tam by měl počkat na osobní vlak, kterým mi přijedeme z Hrobců. Nakonec se Pavel rozhoduje, že pojede ještě kousek naší cestou a do Straškova přijede paralelní silnicí.
V Radešíně se naposledy vidíme a my musíme šlápnout do pedálů uhánět směr Ohře. Bohužel jsme všemi těmi „zdrženími“ přišli o drahocenný čas a tak při vjezdu do krásné vesnice Charvatce jen míjíme odbočku na Mšené-lázně, kam jsme se měli podle prvního plánu podívat, tak snad někdy jindy… Nicméně ve vesnici vidíme Kostel Nanebevzetí Panny Marie, ale bohužel nezbývá čas na bližší prohlídku a tak pokračujeme do Martiněvsi. Zde jsme na nejvyšším místě výletu
Pokračovat máme sjezdem do údolí Míšenského potoka, na dvou a půl kilometrech 96 výškových metrů. Bohužel se sjezd, na který jsme se celou cestu sem těšili, změnil v jízdu strachu. Strašně rozbitá silnice, kde se díry ztrácely ve slunci propouštěném mezi větvemi stromů. Tedy pocit z rychlé jízdy jsme si moc neužili, o to příjemněji jsme si vychutnali krásnou přírodu tohoto údolí! Potok nás zavedl až do vesnice Vrbka. Děláme fotku na křižovatce s kapličkou.
Odtud po rovině do Budyně nad Ohří. Už z dálky je vidět kostel sv. Václava. Budyně je moc hezké město s bohatou historií, bohužel jsme byli v situaci, kdy nás musela zajímat jediná věc, a to jak se dostat na cyklostezku podél ramena Malé Ohře. Značení pro cyklistu nikde žádné, takže bloudíme… Nakonec se ptáme starších paní povídajících si před domem. Ty nás správně nasměrují k řece a dále přes Pístecký les směr obec Písty.
Opravdu jedeme podél "malého potoka", ale Ohře to není, k ní se máme dostat až později… V lese se ptáme na cestu a dobří lidé nás správně směřují na Písty. Zde se pokoušíme najít pokračování stezky, která by nás měla konečně dovést k Ohři. Marně. Ptáme se hostinského a ten nám oznamuje, že stezka je už sice na papíře zanesená, ale bohužel ji ještě nikdo nevybudoval… Doporučuje nám podívat se malou cestičkou ke „splavu“. Problém je, že času je zatraceně málo, nejlepší by bylo vyjet z vesnice na hlavní silnici a co nejrychleji pokračovat směr Hrobce.
Fotím moc hezky upravenou náves a dělám rozhodnutí, že se nemůžeme vrátit z výletu od Ohře aniž bychom ji vůbec spatřili! Jedeme se tedy ke splavu podívat. A myslím, že nakonec děláme dobře, i když splavu, spíš pořádnému jezu, při kterém byl zbudován i nově rybí přechod. Vody se valilo opravdu dost a aspoň ve mně vzbuzovala veliký respekt. Konec koukání, musíme vyrazit co nejrychleji směr železniční stanice. Máme to
Najíždíme na silnici č.
¨ Pokračujeme nadjezdem přes dálnici do Doksan. Opravdu velmi rychle městečko projíždíme a já jen z dálky za městem fotím věže Premonstráckého kláštera založeného ženou Vladislava II. Gertrudou roku 1144. Kousek za obcí odbočujeme z hlavní silnice směr Rohatce. Čekáme na Radka a vypadá to, že by se vlak přeci jen mohl stihnout… Bohužel by nesměla být vesnice Rohatce na kopci. Stoupání to není nikterak dlouhé nebo prudké, 30 výškových metrů na
Jedu napřed koupit lístky. Trať se musí projet nově vybudovaným podjezdem, v jehož prostředku je výjezd na 3. nástupiště. Přijíždím ve veliké rychlosti před budovu nádraží, kde už venku stojí pan výpravčí. Říkám mu, že potřebuji tři lístky do Kralup. Prý to nestihneme, vlak už přijíždí.
Ve spěchu kupuji jízdenku a otáčím kolo směr třetí nástupiště. V podchodu potkávám Radka a křičím na ně ať to otočí a z posledních sil vyjede na třetí nástupiště. Na něm jsem první a vlak ještě stojí. Mávám na strojvedoucího, ale marně. Ve chvíli, kdy dorazili Petr s Radkem, se vlak rozjel… Až poté mi Petr řekl, že slyšel, jak výpravčí hlásí rozhlasem „ Počkej, jsou tu tři na kole!“. Bohužel vlak jel zcela výjimečně na čas, a tak asi 30 vteřin, které by na nás musel počkat nemohl připustit. Zlost umocnila ještě paní, která šla od vlaku k podchodu a řekla nám, že to také průvodčímu říkala, že slyšela z rozhlasu na nástupišti, že se blížíme, ale pan průvodčí byl jiného názoru a vlak (s)prostě nechal odjet.
Nemusím se tu rozepisovat, jak jsme se v tu chvíli cítili… Další spoj odjížděl v 19:45… Šel jsem vrátit jízdenku na nádraží a zeptat se, nejede-li nějaký rychlík z Roudnice. Pán se nám omluvil, že vlak odjel, ale ten za to opravdu nemohl, a jízdenku si nechal bez problémů vrátit. Našel nám rychlík z Roudnice odjezd 18:12.
Tedy vyrazili jsme pohodovým tempem směr Roudnice. Co si myslíme o nádraží v Hrobcích posuďte zde. Silnice pokračovala po rovině až před Židovice. Tady začala stoupat a tak přišlo vhod, že nás ke konci vesničky upoutaly zaparkovaná auta, která znamenala konající se kulturní akci. Opravdu se hrál nefalšovaný vesnický fotbálek a to naprosto bez urážky! Času jsme měli dost a do Roudnice už to bylo jen kousíček. Zastavili jsme se a pokusili se dohnat to, co jsme kvůli „chytání“ vlaku celou cestu museli odkládat. Točili Pardála a udili pštrosí klobásky. Až tady na prahu naprosté sebedestrukce z Radka vylezlo, že celou cestu nic nepil… Pivečko jen zasyčelo, klobáska zachutnala a po vyfocení jsme jeli dál. Ještě jsme volali Pavlovi, který už seděl ve vlaku, který nám ujel a podle jeho slov skoro do vagonu kvůli kolenu nenastoupil. Dohodli jsme se, že pokud se do rychlíku s koly dostaneme, nikdo z nás neměl s touto přepravou žádné zkušenosti, sejdeme se v Kralupech v Arts café a celý výlet patřičně zpětně zhodnotíme... :-)
Po sjezdu do Roudnice projíždíme okolo klášterního kostela Narození Panny Marie. Za ním už vjíždíme do haly Roudnického nádraží. Bohužel se zde naše mínění o pracovnících ČD jen zhoršuje. Paní u pokladny mi není schopná vysvětlit, jak se kola v rychlíku přepravují. Pokračujeme na nástupiště kam má vlak přijet. Tam odchytávám v kanceláři dalšího nádražáka. Ten mi aspoň řekl, že služební vagon je u konce vlaku. Nicméně přepravu kol si musím dohodnout s „četou“. Co četa je, mi nevysvětlil.
Hlášení z amplionu a vlak prý přijede na třetí nástupiště. Podle rady nádražáka jdeme na nástupišti na jeho konec. Rychlík vjíždí do stanice snad 80 kilometrovou rychlostí! Opravdu adrenalin… Brzdí a nás přejíždí poslední vagon asi o
Po chvíli přichází paní průvodčí a prý tedy ty lístky od kol. Jdeme s pravdou ven a je nám řečeno, že takový systém odbavování platí jen ve vlacích osobních (paní za pokladnou je žena na svém místě…) a musíme si koupit lístky ještě před vstupem do vlaku! Naštěstí je pruvodčí rozumná a prodává nám lístky na místě bez přirážky (to už bychom asi vraždili – „a teď jim tady ukážeme Brusel !!!“) za 90 Kč za tři kola.
Po ne zrovna příjemné cestě v uličce vozu, nechtěli jsme se od kol raději vzdalovat, přijíždíme konečně do Kralup. Jaká to úleva, když máme svá kola v pořádku na kralupském peronu! Rychle opouštíme prostory nádraží a naše cesta vede do dohodnuté hospůdky na zahrádku. Tady si dopřáváme to, co jsme celý den tolik šidili. Svijanské řezané teče proudem, do toho polívčička a nakonec i tataráček. Jaká to zasloužená odměna za všechny ty denní útrapy! Přichází i Pavel a nakonec i Láďa – viz. foto unavených, ale o to spokojenějších cyklistů!
Nakonec končíme něco po deváté a je pekelná zima, s Petrem jedeme přes lávku a to je něco, já se celý klepu a jediné co mě žene dopředu je vidina teplé vany. Petr nechává kolo u mě a Pavel ho odváží autem domů!
Celá cesta nám něco dala a něco vzala. Vzala nám poslední iluze o službách ztrátového podniku ČD. Naopak jsme naprosto syrově okusili, jak s koly rychlíkem cestovat a jak je důležitá „domácí“ příprava před výletem. A Radkovi třeba konečně schopnost a uvědomění si, že síly si je nutno rozvrhnout (až druhý den z Radka vylezlo, že po příchodu domů měl teplotu
Krajina kolem řeky Ohře je nádherná a já myslím, že by si zasloužila ještě minimálně jeden, ale tentokrát celodenní, výlet!
Tedy délka trasy opět
Komentáře
Přehled komentářů
Věř že to bylo o rozvržení sil. Když tě v půlce sklátí nemoc, tak s tím prostě nic neuděláš. To se pak holt člověk cejtí unavenej i v klidu. A je taky něco jinýho když tě rozbolej stehna z únavy svalů nebo úplně celý tělo. To se pak fakt nedá jet 30km/h.
trocha pravdy
(Radek, 21. 4. 2010 8:39)